Pedagogové a způsob výuky

(II. a další školní roky na FAMU)

Přesný seznam osob, které v letech 1947 - 1951 na filmovém odboru přednášeli, se, stejně jako seznam studentů, dá dnes sestavit jen stěží. Dedukovat lze zatím pouze z indexů Jána Šmoka a Zdeňka Podskalského (viz příloha), pro školní rok 1948/49 z článku ve Filmových novinách (55), ve kterém jsou vyjmenováni profesoři výukou pověření (nikoliv však bohužel jen ti, kteří se výuky doopravdy zúčastnili). Se stejnou výhradou lze použít i dopis Filmového odboru generálnímu ředitelství ČSF ze dne 26.10.1949 (viz příloha).
Způsob výuky se individuálně měnil u každého kantora. Převažoval seminární způsob - rozhovory o zkušenostech z praxe, o realizovaných filmech.
O závažnější obsah předmětu usiloval v té době snad jenom Elmar Klos (část přípravy na přednášky - viz příloha) a při svých, ze začátku (rozuměj nejdříve od školního roku 1947/48) asi z pracovních důvodů sporadických, přednáškách snad i n. u. O. Vávra. (Více se začal věnovat škole asi až v letech padesátých.)
Nepravidelnost ve vyučování byla v té době asi charakteristická pro většinu pedagogů. Byla způsobena zejména tím, že se přednášející (ještě začátkem roku 1948 určitě) vlastně nemohl uživit pracovním poměrem na FAMU, musel tudíž plnit hlavně závazky ke svému zaměstnavateli.
Jak bylo řečeno dříve, škola měla v té době vlastně pouze tři profesory, a i ty pouze pověřené profesurou.
Tento stav se mění až 3.8.1949, kdy prezident Klement Gottwald a ministr školství jmenovali řádným profesorem pro obor Filmové dramaturgie Antona Martina Brousila (62) a mimořádnými profesory: - učitele obecných škol Karla Plicku pro obor Kompozice filmového obrazu
- oborového radu JUDr. Julia Kalaše pro obor Hudby a zvuku ve filmu.
Návrhy na jmenování byly podány 13.4.1949.
Tolik stručné zhodnocení stavu. Dále uvádím opět citace:
"Následující školní rok (1947/48) se uvažuje o maximální možné míře praktických cvičení. Na konci IV. semestru se definitivně rozhodne o schopnostech posluchačů.
Profesoři by chtěli navštívit ostatní filmové školy světa pro získání dalších zkušeností." (30)
"Škola se tehdy dělila pouze na obory (kamera, dramaturgie, režie, produkce), ale jenom zápisově do indexu, neboť nebyly ještě ustaveny katedry. Už první náš školní rok společných teoretických a praktických předmětů prokázal nutnost oddělit hned od druhého školního roku teorii od praxe a praktické předměty vyučovat podle oborů zvlášť. Tak vyvstala nezbytnost obstarat pedagogy pro praktickou výuku režie a scenáristiky, což obor kamery aspoň minimálně měl. Dramaturgie s režií koexistovala společně, produkce byla zrušena a obnovena znovu až po letech. Prvním scénáristou - pedagogem se stal František Dvořák, autor v té době významného filmu Ves v pohraničí, který s námi brzy splynul jako učitel - kamarád a byl pro nás režiséry i dramaturgy zároveň něco jako třídní profesor. Byl praktik. Vyučoval na příkladech z práce i ze života." (1)

"Ve druhém ročníku jsme přizvali ještě Degla na kameru, Stallicha a později Václava Hanuše." (1)

"Během prázdnin se podařilo zase to oddělení rozšířit. Podařilo se mi získat vašeho dnešního profesora Šulce, který byl tehdy režisérem Krátkého filmu. Dal si říci, že by do tohoto oddělení přešel a byl tam pedagogicky činný. Také se mi podařilo objevit člověka, který byl tehdy úplně na vedlejší koleji, a to byl Jan Kučera. za okupace byl ředitelem Aktuality a po válce byl postaven úplně stranou. Z politických důvodů - on, jako šéf Aktuality, natáčel osobně kamerou likvidaci Lidic. On už tehdy, za války, publikoval tu svou knihu (Orbis 1941), ve které se zabýval čistě teorií filmování. Získat ho nebylo snadné, ale protože byl v nemilosti, byl problém přesvědčit (vedení FÚ), aby ho tam vůbec pustili." (10)

"Kučera byl jeden z nejobětavějších pedagogů a jediný teoretik ve svém oboru." (1)

"Nejsložitějším bylo získávání potřebných režisérů pro činnost FAMU. Vystřídala se jich u nás řada - Krška, Weiss, Hubáček a další - avšak trvale zapustili u nás tenkrát kotvy hlavně dva, kteří se stali miláčky studentů a opěrnými body trpělivé, mravenčí, denní pedagogické práce na dlouhá léta: Václav Wasserman a Bořivoj Zeman." (1)
"Oddělení praktických cvičení se podařilo pro všechny posluchače získat volné vstupenky do kin. Každý jich dostal minimálně pět, platných do všech kin v republice. Zase to bylo další vymožeností - učit se tím, že vidím." (10,85)

"Zároveň prof. Brousil zavedl, upevňoval a stále rozšiřoval praxi, jež se stala pro celkovou tvář FAMU charakteristickou a trvalou: nebylo jediné významné osobnosti z oblasti filmu nebo dramatického umění z kterékoliv země světa, kterou by nepřivedl na školu." (1)

"Brousil dělal rozbory později už v Klimentské, nejprve ve velké, pak v malé projekci." (7)

Filmové noviny z 9.4.1948, strana 8, článek Tudy na to: článek je reportáží ze semináře A. M. Brousila v ČSFÚ. Úvodní slovo měl A. F. Šulc. Na semináři byly porovnávány francouzká a hollywoodská verze filmu Pepe Le Moco. Toto srovnání dopadlo výrazně v neprospěch kinematografie Spojených států.
Béla Balász označil Prahu jako baštu světové kinematografie proti Hollywoodu.

"Ty rozbory se dělaly určitě v Áčku. Rozhodně ne v kině (Mladých)." (9)

Režisér Bořivoj Zeman:(60) "V době mého nástupu (zima 1949) osnovy nebyly. Ono se to taky nikomu nechtělo psát. Wasserman taky neměl osnovy. Něco zjistil, tak to napsal, ale nepracoval v tom důsledně. To bylo děláno zpočátku všechno na koleně, improvizovaně. Až později přišel Vávra - on byl takový systematik. On je to nesmírně vzdělaný člověk.
To nikdy nebylo založené ne nějaké systematické výuce. Klos - ten měl schopnost takového teoretického spisování, ale jinak...
Já vůbec nikdy neměl osnovy. Dělal jsem přednášky takovým volným způsobem. Byl jsem režisér a tak jsem jim říkal ty své zkušenosti. Dělali jsme to takovým seminárním způsobem - říkal jsem jim, co právě točím, proč a jak co probíhá, učil jsem je pohledy a základní filmové technice. Myslím si, že to nebylo špatné, že to mělo svým způsobem cenu, protože to jsou věci, které se nikde nedočtete.
... já jsem se tomu musel smát. Moje matka si totiž potrpěla na tom, že jsem na vysoké škole a že přednáším.
Říkala: "Přednášíš?"
A já říkal: "No, přednáším. No, jdu tam. Co vím, tak říkám."
Ale přednášky to nebyly.
Já jsem jako režisér pracoval poměrně rychle, neprotahoval jsem to zbytečně, takže jsem měl dost času se věnovat taky té škole. Kdežto ti ostatní profesoři měli spíš ty starosti hlubšího rázu, tak jen sem-tam dokázali přijít.
Bylo to spíš všechno takové nahodilé. Já bych to ale nechtěl snižovat, protože ta škola byla dobrá. Nejen proto, že se uskutečnila.
Pedagogové měli, myslím, před rokem 1950 takové sedánky, kde si říkali, co a jak. Každý z nich měl ale své vlastní zkušenosti, takže téměř nehrozilo, že budou dva přednášet totéž.
Myslím, že ta škola, i když vznikla z oficiálního rozhodnutí pod patronací státu, že byla v podstatě takovou náhodnou improvizací. Poněvadž - nebyly zkušenosti. My jsme nevěděli, jak to dělají na L´ IDHECu, na VGIKu, tehdy se ještě nějak ty styky nepěstovaly. Tak se to vlastně zkoušelo, objevovalo se kolo.
Myslím si, že ty organizační věci, z toho materiálu, který připravoval Klos ve Zlíně, použity byly. Ten systém té školy.
Ono to dostalo řád teprve tím vývojem školy. Jednak se zpevnila strana, měla větší váhu, pak práce po jednotlivých katedrách, kde se vlastně řešil jejich program.
Chtěl bych ale blíže vzpomenout pana profesora Wassermana. On byl zvláštní povaha. On měl jeden dar, který je pro mladé lidi ohromně důležitý. Byl děsně taktní, ohleduplný a přál mladým.
Byl spoluautorem řady komediálních věcí Vlasty Buriana. na škole se však projevoval tak jako tiše, skoro nenápadně. Ale to mělo velký význam. Jeho posluchači byli například Juraj Jakubisko nebo František Filip. Měl na takové lidi štěstí, nebo je svou povahou přitahoval.
Wasserman byl takový andělský typ. Mezi tisíci lidmi se najde takový. Blahodárně působil na škole právě takovou "neregulérností", on nebyl nějaký "kantor", aby vychovával, řečnil a podle nějakého řádu přednášel. On se s nimi bavil. a to byla síla toho. Svých zkušeností měl hodně.
Rád na něho vzpomínám, protože to byl takový čistý zjev."

O profesoru Otakaru Vávrovi píši jako o, ve vztahu ke škole, rozporuplné osobnosti. Nerad bych vůči němu zaujal neobjektivní stanovisko. Právě proto mu zde teď věnuji poměrně více prostoru než ostatním pedagogům. V čem spočívá jeho rozporuplnost (viz i pozn. (58)):
Je jedním z autorů publikace Připravujeme školu pro rozvoj filmového dorostu (13). za války se dalších příprav, z konspiračních důvodů, nezúčastňoval (101). Po válce bylo jeho stanovisko vůči FAMU výrazně negativní (1).
Je v seznamu přenáškami pověřovaných pedagogů, v indexech uvedených v příloze však jeho jméno nenajdete. Snad v indexech studentů z mladších ročníků.
Návrh na jeho profesuru byl podán ve stejném roce jako návrh profesury oficiálních zakladatelů FAMU, jako snad první návrh na profesuru na FAMU jiného pedagoga než "zakládající trojice". Byl však odložen (24).
Po vydání vysokoškolského zákona se stává na rok vedoucím katedry režie, odchází, vrací se a zůstává pedagogem školy až do dnešní doby.
Je (jak tvrdí sám (58) i jak tomu nasvědčují mnozí pamětníci) tvůrcem prvních ucelených osnov katedry režie FAMU. (Spolutvůrcem? Na vytvoření těchto osnov se podílelo více osob - mezi nimi i prof. A. Kachlík, Fr. Daniel (12), Forman (7)... Ale snad je zejména jeho zásluhou, že tyto osnovy dostaly ucelenou a na ten čas definitivní podobu.)
Přitom však své zásluhy pedagogické popisuje ve své 300 stránkové autobiografické knížce na pouhých dvou a půl stránkách.

"Vávra se na škole objevil už v roce 1947. Ale u těch režisérů to bylo obtížné. Přednášeli pouze v době, kdy měli pauzu v natáčení. Takže se objevil jenom třeba na měsíc nebo na dva a tím to skončilo, čili pravidelnost žádná nebyla." (10)

"Měl několik takových období. Zúčastnil se některých porad, snad i přijímaček, ale každopádně nebyl řádově mezi 46. a 52. na fakultě. On nepřednášel, dokud vedl kolektivní vedení na Barrandově. To vůbec nešlo dát dohromady. K tomu ještě točil. Takže, jestli začal přednášet, tak nejdřív v 51. roce." (2)

"Až potom přišel Vávra. Zvolili ho za vedoucího katedry, protože to nikdo nechtěl dělat. Proto se tam taky každý rok měnil vedoucí. To bylo úřadování a na to neměl nikdo čas." (1)

"Proč právě O. Vávra dostal návrh na profesuru mezi prvními - protože on jako jeden z mála měl na té škole vysokoškolské vzdělání a dokonce v uměleckém směru. Architekturu nebo co.
Vávra na škole začal tím, že začal přednášet dějiny umění Otakara Zicha. a z toho vycházel. a byl schopen slova a teoretických úvah a pronesení seriózních myšlenek, majících hlavu a patu a nějaký systém. On je velmi systematický člověk a měl všechny předpoklady k tomu, aby se stal učitelem.
K tomu odložení profesury - on měl snad nějaké problémy z války. i když žádnou spolupráci s Němci neměl, ale začal připravovat toho Svatého Václava, který byl jaksi v podstatě z popudu Němců. a tyhle věci tehdy hráli roli." (10)

Já v životopisných poznámkách o Otakaru Vávrovi uvádím, že do školy nastoupil v roce 1953 a vedoucím katedry že se stal v roce 1963." (7)

"Opravdu byl vedoucím katedry v roce 1950. Taky patřil k těm, které měli studenti rádi." (10)

"Chci vám říci, že v té době byly osnovy vlastně hotové a sestavil je Wasserman, Degl, Weiss a žáci. Byly předměty v indexu, a to byly vlastně osnovy. Bylo určeno, co se v kterém ročníku má stát: v 1. ročníku osvojit techniku, ve 2. ročníku rozvinout talent, ve 3. ročníku učit řemeslo, ve 4. mistrovství.
V každém oboru byla nějaká metoda nebo nějaký systém zaváděný a k tomu se pojila od prvopočátku praktická cvičení. Ta byla předepsaná." (7)

"Fakt je, že Vávra do toho vnesl nějaký systém. Že tomu dal především tu teoretickou základnu." (10)

další kapitola