Nepravidelnosti v docházce pedagogů na přednášky přinutily studenty 1.
generace předstoupit před své mladší kolegy v roli přednášejících. Přesněji
- byl to jeden z dvou důvodů. Myslím si však, že vývojově starší.
Kdy přesně začíná "období studentů za katedrou", se stanovuje
poměrně obtížně. Na základě vzpomínek pamětníků soudím, že
sporadicky k přednášení studenty docházelo až v první polovině školního
roku 1947/48. (Do tohoto roku situoval rovněž Podskalský i hlavní éru
tohoto období. Upřesnil ho však přijetím Milana Kundery, který byl
studentem až 3. generace. Tudíž jsem toho názoru, že ten největší
rozmach nastal až o rok později. V tomto názoru mě utvrzují i vzpomínky
Barana, Šmoka, Daniela, a podobně.)
Studenti v této první fázi své pedagogické činnosti pouze zaskakovali za
nepřítomné pedagogy.*)
"... Ale to není tak nepochopitelné. My jsme se zažrali do té školy.
My jsme ji považovali za svoji. Věděli jsme, že tam učí lidi v té době
zadarmo.
Nám se zalíbilo tohleto kolektivní počínání. Přispěla k tomu i ta Lešná,
která z nás vytvořila takovou z řetězu utrženou partu. a nikdo nechtěl,
aby ta škola zanikla.
Takže přišel ten moment a proběhly normálně přijímací zkoušky dalšího
ročníku (u těch jsem, myslím, dokonce jako zástupce studentů seděl).
Vznikl ročník, který najednou neměl pedagogy. a to byli třeba lidi, o kterých
se trochu vědělo, jako třeba Milan Kundera. Takže my jsme v rámci naší
organizace Spolku posluchačů vytvořili záchrannou akci, aby tedy ti nově přijatí
lidi měli kam chodit.
Bouček, jako normální legální profesor, samozřejmě přednášky vedl. a
vedli je i ostatní. Ale najednou se ukázalo, že třeba pro obor režie přednášející
točí a nemá vůbec čas.
Prváci měli přednášku režie třeba od 10 hodin. Tak tam přišel někdo z
vyššího ročníku a odpřednášel jim to, co právě měli, podle existujících
přibližných osnov, probírat. Zkrátka ten, který prošel tyto přednášky
v minulém roce u pedagoga, se snažil.
*) Důvody, které vedly k absencím pedagogů, jsou popsány v částech
Struktura FAMU a Pedagogové a způsob výuky.
My jsme je vlastně neučili. My jsme spíš udržovali chod těch ročníků.
Já taky přednášel. O ročník níž dramaturgii." (11)
Po únoru 1948 se objevuje další popud k pedagogické aktivitě studentů.
Neexistence přednášejících k novým předmětům, které, dle názoru
studentů, do osnov socialistické filmové školy nezbytně patřily.
Zde snad ani nešlo o nechuť stávajících pedagogů některá témata odpřednášet
(třeba Bělinského estetiku). Jednoduše nebyl v dosahu nikdo k těmto přednáškám
dostatečně fundovaný. (98)
("... my jsme tedy sami obtížně hledali své možnosti a schopnosti vyučovat,
natož aby se takto z nebes začalo šířit poznání." (2))
Z těchto důvodů si začali vzájemně studenti přednášet témata, která
si sami nastudovali.
Do tohoto období spadají také snahy studentů o zavedení předmětu
marx-leninismu. Studenti s velkou odezvou vítají přednášku Ideologie a film
soudruha Linharta (70). Výsledkem je rovněž zavedení přednášek prof. Jiránka
Společenská nauka. Objevují se v V. semestru 1. generace (zapsáno
30.12.1948) (65):
"Touha po hlubším a širším vzdělání teoretickém přiměla Daniela
a mě, abychom zavedli dobrovolné semináře o dílech Černyševského, Bělinského
a jiných estetiků, které jsme rozšířili od třetího (zahajovacího) ročníku
i na ročníky nižší.
Řekli jsme si, že je potřebné to vědět. Shodli jsme se, že proč bychom
to měli studovat jen my dva, tak si to prostudujeme a řekneme to všem ostatním.
Tak se z toho vyvinuly přednášky vzdělanějších pro méně vzdělané. Ale
dobrovolné - protože všichni byli zvědaví. (99)
Totéž dělal, myslím si, Ján Šmok na kameře." (1)
"Nikdo v té době nevěřil, že by se dal scénář učit. Našel jsem
tehdy knihu Evropské dramatické teorie od pana Breveta Clarka. Tam jsem se
dozvěděl, že v Americe se učilo drama na univerzitách už v roce 1898.
Tak jsem říkal, že když to šlo v Americe, proč bychom to nemohli dělat i
my.
Tehdy byl poměr mezi studenty a kantory velice otevřený. o a já jim pořád
říkal, že se musí vytvořit i metoda, jak učit psát. Všichni říkali -
jak chceš učit psát?
V muzice je to tak, že jsou etudy a když člověk hraje etudy, tak se nutně
naučí hrát na nástroj. My jsme tedy vymysleli etudy, aby se scénárista
seznámil se vším, co ve scénáři je.
V muzice se rozebere hudba na části a cvičí se rytmus a cvičí se stupnice
a cvičí se arpeggia a tak. Takže my si musíme takto rozebrat scénář a tak
nějak se dostaneme k tomu, abychom dělali etudy. Hudba a film jsou obě časová
umění, takže mají k sobě blíž než výtvarné umění k filmu. Jaký je
to problém. Stavba scénáře je absolutně analogická se stavbou sonáty nebo
sonátové formy.
Tohle jsem ale pořád jenom propagoval a nikdo tomu nechtěl dát sluchu. Byl
jsem z těch, kteří pořád o tom učení mluvili. Tak jsme měli svoje semináře,
kam jsme přicházeli s věcmi, které jsme považovali za nutné se dozvědět.
Dělali jsme si je sami mezi sebou. Já jsem k tomu vyšťourával knížky, například
v Technickém muzeu o televizi. Povídali jsme si o televizi už tehdy, když u
nás ještě nebyla.
No, prosadit jsem některá z těch témat v období studentokracie do oficiálních
osnov mohl. Já byl předsedou reformní komise. Ale - kdo by to učil?"
(12)
"Ta situace kdy začali studenti přednášet, vypukla v mém 3. ročníku.
Tehdy jsem se začal zajímat o otázku pedagogiky." (9)