Přijímací pohovory

Tisk: "Přihlášky na filmový obor bylo možno zasílat do rektorské kanceláře v Rudolfinu. I. a II. semestr měly být zkušební, po IV. se měly konat zkoušky státní nebo postupové. Je to škola praktická, teorie se bude vyučovat pouze do té míry, do jaké je to nevyhnutelné pro praxi." (52)

V létě 1946 proběhl v Mariánských Lázních 1. mezinárodní sjezd filmových pracovníků. Přijal návrh, aby se film vyučoval na školách. (34)

Filmová práce II v čísle 46 na své 1. straně uvedla (článek Vysoká škola filmová zahajuje): "K 12.11., ke dni, na který byl určen začátek přijímacích pohovorů na Vysoké škole filmové se přihlásilo 170 posluchačů a pravděpodobně přibydou další. Pohovory se protáhnou nejméně do konce listopadu."

Vedením přijímacích pohovorů i vedením přednášek a cvičení na nově vzniklé vysoké škole, která je jako samostatná fakulta součástí AMU v Praze, pověřil ministr školství a osvěty na návrh ministra informací Karla Plicku, ing. dr. Jaroslava Boučka a A. M. Brousila. Na první schůzi profesorského sboru byl děkanem filmové fakulty jmenován K. Plicka.

Podle jiného článku (30), který vyšel v roce 1947, se na přijímací pohovory přihlásilo celkem 1200 zájemců, z nich bylo 170 vybráno a pozváno k přijímacím pohovorům. Zkoušky byly přísně výběrové. 35 uchazečů bylo přijato k řádnému studiu, několik k mimořádnému. Některým doporučili opakovat přijímací pohovory za rok. Velký zájem o studium byl zejména na Slovensku a v jižních slovanských státech.
Byly otevřeny 4 odbory: dramaturgie, filmová režie, hospodářská režie, produkční vedení a kamera.
Definitivní přijetí na školu mělo být až na základě závěrečných zkoušek II. semestru. O schopnostech posluchačů se rozhodne definitivně až na konci IV. semestru.
Prof. K. Plicka (58): "Že se na vysokou filmovou školu už dávno čekalo, svědčí přímo obrovský počet přihlášek k přijímacím zkouškám. Zkoušelo se po několik týdnů, denně od rána až do pozdních hodin večerních. i když si odmyslíme romantický přístup té skupiny lidí, kteří v každé době si představují film jako zdroj slávy, blahobytu, ukojení nadměrné ctižádosti, i jako příležitost velkého životního dobrodružství, přece jen bylo dost těch, kteří šli na věc vážně. Protože bylo z čeho vybírat, mohli jsme hned na začátku nasadit vysoké měřítko a ve výběru zůstat nekompromisní. Však už při plánování školy a při přípravných pracech jsme toužili, aby naše škola dosáhla úrovně a úspěchů mezinárodních, i když jsme především měli na mysli potřebu domácí. Myslím, že se tato naše tužba do značné míry vyplnila: jsou tu nejen mezinárodní úspěchy našich absolventů, ale i příliv zahraničních studentů, které na AMU přivedla pověst školy."

Přijímací řízení nemělo zcela pevný řád. Bylo sestaveno ze dvou hlavních částí.
První spočívala v posouzení zaslaných prací, které podle Klose a Barana probíhalo v místnostech v Havlíčkově ulici.
E. Klos si výrazně pamatuje: "Vím, že tam ležely ty materiály těch studentů, kteří se přihlasovali. Hlavně fotografické materiály. pro mne zůstává vzpomínka, že tam byly veliké stoly, takové staré žluté školní stoly a na těch ležely fotografie, stovky fotografií. To mi zůstalo. Tam byla jedna schůze "pedagogického sboru" a mluvilo se o těch talentech, kteří se hlásí na školu. To byl ten velký předvýběr. Nic jiného nebylo. Nepamatuji, že by někdo předložil amatérský film. Nad těmi stoly stál Plicka a dával výklad k těm fotografiím, o kterých se domníval, že jsou zajímavé."

Podle Novotného však FAMU ještě prostory v Havlíčkově ulici ještě nevlastnila: "To, co si pamatuje Klos a Barna, muselo být v té Klimentské 6. Jedině. Tam měl tehdy Filmový ústav asi tři kanceláře. To byl taky byt soukromý. V jedné kanceláři byl Brichta, vedle jsem byl já a ve třetí místnosti byl nevím ještě kdo. a tam se to mohlo jedině konat. Já jsem tam u toho nebyl, samozřejmě. Ale byla to jediná možnost, kde to mohlo být." (59)
S ohledem na úroveň zaslaných prací potom komise rozhodla o účasti uchazečů na části druhé. Zde se vzpomínky rovněž liší.

Prof. J. Šmok se označil za ne dobrého informátora o složení přijímaček (9): "Já jsem dělal zkoušku na režii, ale komise usoudila, že se lépe hodím na kameru. Jako práci jsem přiložil i střihový film, který jsem sestavil ze zbytků ve střižnách na Barrandově. Tam jsem vlastně i v průběhu války přičichl k filmu.
Byl jsem přijat jako mimořádný student, ale to tehdy vlastně nic neznamenalo. Měl jsem normální index, jenom v něm bylo napsáno to mimořádné studium. a od konce 1. ročníku jsem byl přeřazen mezi normální studenty."

Prof. L. Baran prožil a pamatuje přijímačky takto: "Zkoušky trvaly asi čtyři dny. Všech sto třicet uchazečů mělo zkoušky po čtyři dny. Jeden den se dělala psychotechnická zkouška. a sice, do učebny přišli lidi z Ústavu lidské práce, z Jeruzalémské ulice, specialisti. Ti rozdali archy, na kterých bylo asi čtyřicet úkolů, které během přesně stanovené doby museli uchazeči vyplnit. Psychotechnické zkoušky se dělaly pak zejména u kameramanů.
Pak byla zkouška na barevné vidění, kterou jsme procházeli asi u Boučka a tam si zjistili, jak vidíme.
Další zkouška u kameramanů - zde jsme psali rozbor prací zavěšených na stěně, kde bylo asi třicet očíslovaných fotografií. Byly tam fotografie velmi slavné, například fotografie Davida Oktaviana Hila. Nebo Karla Hájka, Karla Plicky, světoznámé fotografie z období americké krize. U nich byl dotaz, zda jsou ty fotografie dobré nebo špatné a proč. a každý u toho čísla napsal, jaké jsou. Takže to byl krach, to oni neměli materiálu mnoho.
Pak nám promítli film. Bez titulků, bez konce, ten byl useknutý. My jsme měli zjistit, o co šlo, co tam na tom bylo.
Potom byla ústní zkouška - ta byla nejhroznější, protože člověk předstupoval před komisi, ve které byli Karel Plicka, tehdy už profesor, Bouček a A. M. Brousil, oba pověření profesoři. Kromě nich tam byl Vančo, který zkoušel takovou antropologii, to byl Slovák. a myslím, že v jedné komisi seděl taky Kalaš. Toho pátého si nemohu vzpomenout. Otázky byly asi ze tří nebo čtyř oborů. Já si pamatuji ty svoje. Od Brousila - vyjmenujte a charakterizujte básnictví předbřeznové doby. Druhá otázka: kdo natáčel Kouzelný dům, podle čeho je to, co je tam zajímavého ve světle a ve zvuku - to je třetí Vávrův film, to jsme věděli trochu, kdo tam hrál a že to dělal Rott - kameraman. Potom jsem měl otázku - kompozice fotografického díla a tam jsem se měl zpovídat z toho, proč jsem tedy Davida Oktaviana Hila zatratil a proč jsem zatratil fotografii Karla Hájka - to byla holka, která byla fotografovaná shora a měla takovéhle drápy. U toho rozboru pomáhal Plicka, jako proč to není dobré, a Bouček se kromě toho ptal na nějaký fotografický proces - v ustalování probíhají dva procesy, které jsem musel napsat. Chemicky.
Jasný měl otázku - obzor. Na obzoru postava oblečená tak nebo onak. Co znamená. Měl jednu fotografii, která byla s babičkou na obzoru. Na mých fotkách rozebírali postupně ty věci.
Ta zkouška tedy byla hrozná a trvala dost dlouho, snad půl hodiny, možná i víc, a zkoušeli literaturu, film, hudbu, divadlo. Takže - my jsme byli strašně pokořeni." (7)

A Kachlík (1): "Přijímačky byly v Klimentské, to si pamatuji velice dobře, protože tam jsem usnul dvakrát na záchodě.
Sešlo se nás tenkrát po prázdninách roku 1946 v budově Filmového ústavu v Klimentské ulici téměř 1200. a všichni jsme skládali přijímací zkoušky do zahajovacího ročníku nově vzniklé školy v naprosté víře, že budeme přijati. Já jsem tenkrát v téže době skládal ve čtrnácti dnech deset zkoušek na tehdejší vysoké politické škole, a abych to zvládl, používal jsem různé léky na povzbuzení. Dostal jsem od kamaráda psychoton, tehdejší drogu, která mně sice pozvedla, ale muselo se po ní spát. No a já jsem si vzal psychoton, abych udělal poslední zkoušku, a najednou jsem dostal domů telegram, abych se dostavil k přijímacím zkouškám a já si vzal ještě jeden, protože tento moment svého života jsem považoval za rozhodující. Přišel jsem tam ve tři a na řadu jsem přišel v deset večer, a to už jsem tvrdě spal. Kluci mě odvedli na záchod, pustili na mne studenou vodu a odvedli mně tam. V deset večer ! Ty zkoušky byly až do půlnoci. a já jsem tam při zkoušce - vím, že Smrž mluvil velice pěkně o mých písemných pracech, že jo - jsem tam vyhrál nějakou soutěž a to. a pak jsem napsal v životopise, že miluji surrealismus a že to je můj koníček - začal jsem to Spojitými nádobami (Breton) a tak, a Brousil říkal - no, když to tak dobře znáte, tak nám řekněte o Spojitých nádobách. a já jsem jim začal říkat o spojitých nádobách a probudil jsem se znovu na záchodě. Pak mě tam zas přivedli dovnitř a Plicka říkal: "Prosím vás, vám něco je ?! Vy přeci nejste normální - jste mladý člověk a dvakrát nám tu usnete." a tak jsem mu řekl, co se děje a on řekl: "Vy jste hloupý. To jste měl říct, my bychom vás poslali se vyspat a mohl jste přijít zítra." Odpověděl jsem, že jsem se bál, že by mě nevzali. a oni na to: "Tak se jděte vyspat. My vás pozveme."
A pak už jsem dostal jenom oznámení, že jsem přijat.
A tak se pamatuji docela dobře, že to bylo v Klimentské na záchodě v prvním patře.
Bylo nás ovšem z těch mnoha set uchazečů přijato pouze 3ř. Kromě neznámých benjamínků, jakým jsem byl i já nebo dnešní ředitel televize Jan Zelenka, však byli přijati i uchazeči ve filmu již známí, například Jiří Krejčík, Jan Kadár, Miloš Makovec a řada dalších. Někteří však do školy vůbec nezačali chodit, například Jan Zelenka. Ten to odůvodnil tím, že má už jednu uměleckou školu hotovou - dirigentskou - a že si chtěl jenom ověřit, zda na to má." (1)

Zdeněk Podskalský (11): "Já jsem byl tenkrát na filozofické fakultě a s jedním kamarádem, který dodnes pracuje v tom oboru na Filozofickém ústavu, když jsme se z novin dozvěděli, že bude otevřená filmová škola, tak jsme se, protože jsme pochopitelně, s tou ambicí filozofů a solidních myslitelů, upřímně a hluboce podceňovali kinematografii. Protože - za války jsme tu nejkvalitnější kinematografii neviděli, znali jsme německé veselohry a českou Matku kráčenatku (?) a tyhlety věci, takže nás začalo jako posluchače filozofie zajímat, co se může vůbec na takové filmové škole zkoušet u přijímacích zkoušek, co chtějí od lidí znát, co to je, a tak jsme se oba - pouze z legrace - přihlásili. a stala se zvláštní věc. Mě vzali.
Ale dost dobře si nepamatuji to hlavní. To, co jsme vlastně chtěli zjistit - obsah přijímaček. Myslím, že jsem se tam pokoušel psát nějaký scénář. Ale jaký...
Dopředu jsem nedával nic. My jsme se na to vůbec nepřipravovali. Byla to recese. S tím Přemyslem Maydlem.
Protože jsem ve skutečnosti nechtěl být přijat, tak jsem tu práci dělal dost s recesí. Což se patrně pedagogům, kteří tam byli, líbilo.
Kolik dní trvaly - já myslím, že jsem tam byl dvakrát. Jednou na takovém všeobecním pohovoru a jednou na něčem, kde jsme dostali takovýhle úkol. Myslím, že dřív byly ty ústní přijímačky. Ono se tam totiž hlásilo strašně moc lidí.
Potom se mi to přece jen zalíbilo, takže jsem byl nějaký čas na té filmové škole jako mimořádný posluchač a na filozofii jako řádný. Z filozofické fakulty jsem posléze měl pouze absolutorium - nedodělal jsem závěrečnou práci. Na FAMU jsem byl první dva roky na scénáři a pak jsem přešel na režii." (11)

Pohled jiný - ředitele Oddělení pro praktická cvičení FAMU Filmového ústavu Ladislava Novotného: "U přijímaček jsem nebyl. Nastoupil jsem až na jaře 1947. Ale vím, co obsahovaly přijímačky prvního ročníku. Byl ústní pohovor před komisí a písemná zkouška. Ta spočívala v tom, že byl promítnut některý ze známých filmů v cizím jazyce a úkolem bylo napsat co nejpodrobnější obsah nebo dokonce scénář. To měli všichni. Připuštěných bylo asi 60. K pohovorům. Psychotesty byly. To bylo před tím ústním pohovorem. (I písemná část.) Byl to americký film z počátku zvukového filmu. Jeden den byla hromadná písemka a na ústní pak byli zváni zvlášť. Zkoumala se především všeobecná kulturnost toho člověka.
Na přijímačky chodili lidi, kteří chtěli na svých "dětských" kresbách dokázat, že už ve třech letech fázovali pohyb. Nebo tam byl člověk ze Slovenska, který předložil mimo jiné i skutečnou fotografii Karla Plicky a ten Plicka ho zkoušel hrozně dlouho na podmínky světelné, v kolik hodin a kdy a jak, a usvědčil ho potom. Zkoušky nebyly složité - zkoušející se snažili vyzkoumat způsob vidění a chápání světa a jejich kulturní zázemí, co v kom je. To nebyly špatné zkoušky, když se to tak vezme. i ten obsah filmu hodně napoví, jek je kdo schopen se na ten film podívat. Co z něj je schopen pochopit. To řekne velice mnoho.
Ale mohlo se stát, že někdo neprošel všemi částmi. Organizačně to totiž bylo tak vágní a nepevné všecko, že tam se mohlo přihodit cokoliv. Řád žádný nebyl, neměli všichni pohovor na stejné úrovni. Složení komise se měnilo den ode dne. Přišel, kdo měl zrovna čas. Stabilně tam byl Brousil, Plicka, možná Smrž a Bouček. Jiný Novotný u prvních přijímaček taky nemohl být. Já byl až u těch dalších." (10)

F. Daniel: "No, já jsem byl muzikant. Já jsem hrál s Gustavem Bromem, v orchestru, když jsem studoval konzervatoř, předtím - bylo mi asi devatenáct, když jsem se dozvěděl, že bude otevřená FAMU. a šel jsem za Vítězslavem Nezvalem, který bydlel na Vinohradech, blízko, kde jsem bydlel já a ptal jsem se ho, co mám dělat, když chci studovat film. a on říká - no, bude otevřená škola, no, tak kdybyste ten rok strávil tím, že byste šel na univerzitu a studoval literaturu nebo psychologii, nebo tak. Tak já jsem studoval ještě rok na univerzitě. (To bylo v roce 1945-46, hned po válce.) No a pak byly přijímací zkoušky, bylo 1500 uchazečů a ty zkoušky trvaly několik měsíců. a já jsem ty zkoušky tedy prošel a teď jsem čekal na výsledek a výsledek se nedostavoval, takže já jsem ještě s Bromem odjel do Švýcarska, do Lausannes. Když už jsme dohrávali, tak jsem dostal od bráchy telegram že jsem přijat. Tak jsem přijel trošku později na zápis. No.
Já jsem psal od svých dvanácti let všechny možné nesmysly, básničky, povídky a tak. Předložil jsem dvě povídky u těch přijímacích zkoušek a byl jsem přijat. Jak se to stalo, nevím a dlouhá léta mě to trápilo. Až potom, když jsem byl už děkanem na škole, tak jsme měli - slavili jsme narozeniny prvního děkana Karla Plicky ve vinárně. Pila se "žihlavka", to bylo jeho víno, a já jsem tam seděl a věděl jsem, že to byl on, kdo tenkrát řekl, že mám být přijat. To jsem se dozvěděl od irenky Vokřálové, první sekretářky, a tak jsem si říkal, teď se to dozvím. No a jak lidi odcházeli na záchod a tak, byli tam všichni děkani od té doby, tak já jsem se pořád tlačil, až jsem seděl vedle něho a pak říkám: "Pane profesore,", protože my jsme si nikdy neodvážili říci mu jinak, to byl takový pánbůh pro nás, říkám "pane profesore, proč jsem vlastně byl přijat? Protože já vím, že vy jste to byl." No a on si takhle sundal brejle a řekl: "No a vy se divíte?" Takže jsem se to nikdy nedozvěděl." (12)

"Přijímačky byly ve Vančurově domě. Vím, že tam byly lavice, že jsme dělali písemky. Přihlásil jsem se na výrobu. Výroba nebyla povolena nebo co a automaticky mě přeřadili na režii. Takže jsem dělal režii.
Já byl dost zvláštní případ, protože většina ostatních spolužáků byla dost brzo po matuře. Já byl už v té době dělat kariéru jako produkční. Vedoucím Klimentské byl Hejna. Říkal:
"Prosím vás, vy byste tady měl učit, není to na hlavu postavené?" a já: "Pane řediteli, já to sice dělám, ale o tom filmu vím velice málo."
Z KF mě nechtěli pustit, protože mě potřebovali, abych tam dělal. Ostatní byli studenti a já současně dělal vedoucího výroby. Měl jsem roztočené minimálně tři filmy po celé republice." (26)

Zkoušek se v roli zkoušejících, kromě "triumvirátu", zúčastňovali i : "Jiří Lehovec, A. F. Šulc a E. Klos z krátkého filmu a s nimi střihač Jan Kučera, scénárista ing. K. Smrž a dr. Julius Kalaš, hudební skladatel a zároveň přední odborový funkcionář, který slíbil získat další lidi z hraného filmu. Prvním z nich byl kameraman Karel Degl, který se škole až do své smrti pečlivě věnoval." (1)

"Vysoký počet přijatých uchazečů - 35 - vycházel z předpokládané potřeby filmových pracovníků v poválečné republice (viz kapitola Zlínští). Výroba postupně stoupala z předpokládaných 25 filmů ročně až na 40. No a když se začaly ty stavy naplňovat, to bylo v těch padesátých letech, tak jsme počty přijímaných postupně snižovali. Potřebný počet studentů - nutný pro to, aby se udržel normální chod školy - se řešil tak, že se začalo brát hodně zahraničních posluchačů. Škola už měla v té době ve světě dobrou pověst tím, že byla praktická." (2)

další kapitola