Rok 1951 je rokem závěrečných zkoušek(109) většiny posluchačů
1. generace studentů FAMU. Odcházejí, takříkajíc, do života:
"Po škole jsme zůstali bez praxe. Všechna místa byla obsazena. Praxi
jsme si museli shánět sami - třeba na reklamách."(7) Nebo prací v
divadle(1).
"Absolventi začali režírovat na Barrandově až v letech
1959-60."(1)
"V 52. roce rukovali mnozí absolventi na vojnu. To mi umožnilo je stáhnout
z jejich útvarů a nechat je pracovat v Armádním filmu. Byl to například
Jasný, Kachyňa, kameraman Kučera, celkově snad 10 absolventů.
Já byl do armády povolán také v 52. roce. i když jsem měl modrou knížku.
Byla to doba korejské války, naše země se připravovala ke vstupu do války.
Naštěstí to bylo do Armádního filmu, kde jsem měl za úkol vybudovat armádní
studio. Odtud nebyla cesta zpátky.
Do oblasti hraného filmu jsme přešli, když se ukázalo, že velké centrum
vojenského zpravodajství už nebude potřebné.
Když potom barrandovští vyprovokovali mezi ministry Kopeckým a Čepičkou
jednání o přesunu hrané tvorby s vojenskou tematikou na Barrandov, byli jsme
tam převedeni, ale nepustili nás ze svazku armády, z uniforem a hodností,
takže jsme pracovali pro Barrandov, jsouce placeni armádou."(10)
Určitým řešením se stal v padesátých letech vznik televize. Sem nastupují
po návratu z Moskvy i Zdeněk Podskalský s Františkem Danielem.
Někteří studenti zůstávají na škole jako pedagogové. Buď jako zaměstnanci
Filmového ústavu (Ján Šmok) nebo zaměstnanci FAMU (Ludvík Baran).(110)
Stávají se tak prvními pedagogy, které si FAMU pro sebe vychovala.
První fáze vývoje FAMU tedy v letech 1950, 1951 končí. Zde bych mohl
zopakovat slova profesora A. Kachlíka, která byla už vyřčena v závěru
kapitoly Studentokracie ("Ustavily se katedry ... dosud tradují.").
Do závěru prací však patří i kromě takovéhoto shrnutí i zhodnocení
artefaktů, o kterých se v nich pojednává:
"FAMU byla ve svých začátcích neorganizovaným zmatkem, který hraničil
až s něčím velice nedobrým.
Dopadlo to naštěstí dobře, což svědčí o tom, že se toho chopili slušní
a čestní lidé. Že i ti studenti, zejména v těch prvních ročnících,
byli opravdu lidé, kteří měli víc než nějaký hmotný zájem najít si
povolání nebo si nějak vylepšit svou životní situaci. Toto jedině to dosvědčuje.
Jinak to muselo zkrachovat. Jinak to muselo dopadnout katastrofálně."(10)
Komu tedy lze vyslovit poděkování za to, že československá filmová škola
FAMU vznikla a úspěšně obhájila právo na svou existenci (pořadí neberte,
prosím, jako sestavené podle důležitosti):
- Všem, kteří se podíleli na přípravě filmové školy, z nich zejména
skupině zlínských filmařů, kteří se nejenom o její vznik zasadili, ale
zabezpečovali její chod v době nejtěžších začátků.
- Členům zakladatelské trojice, která na sebe nelehký úkol - uvést novou
školu do provozu - vzala. Z nich zejména Antonu Martinovi Brousilovi, který díky
svému diplomatickému talentu opakovaně úspěšně řeší problémy
existence školy, které se opakovaně objevují i po skončení tohoto prvního
období. Samozřejmě i za nedocenitelný pedagogický přínos, na který vzpomínají
všichni posluchači, kteří tuto školu cca do roku 1987 absolvovali.
- Z pedagogů zejména:
- JUDr. Juliu Kalašovi za nedocenitelnou práci na utvoření a zejména uvedení
do chodu organizační struktury FAMU jako vysoké školy
- prof. Dr. Jaroslavu Boučkovi, jehož přednášky byly i v dobách chaotických
pedagogických začátků školy pro ostatní pedagogy i další spolutvůrce
systému vyučování na FAMU zářným vzorem vysokoškolské výuky.
- Komunistické straně Československa, která nejen držela nad FAMU ochrannou
ruku od jejich prvopočátků (a nejen v období bojů o politický charakter
republiky), ale vždy včas jí poskytla svou aktivní pomoc.
- V Neposlední řadě studentům, zejména těm z 1. generace. Jejich vkladem
nebylo pouze pozdější šíření jména školy. Sehráli důležitou roli jak
při její obhajobě, tak i při utváření její dnešní podoby.
- a dlouhé řadě nadšenců, více či méně anonymních, kteří pro tuto
dobrou věc nelitovali ani svého času či osobních výhod.